je účastník trhu s cennými papíry, jehož hlavními cíli jsou očekávaný výnos z investice, její maximální bezpečnost a vytvoření zisku z pohybu cen na trhu. Vzhledem k tomu, že tyto faktory nejsou u jednotlivých investičních příležitostí zpravidla přítomny ve stejném poměru, jde mu o jejich optimální kombinaci.
Na trhu se vyskytují investoři různého typu; patří mezi ně institucionální investoři (např. pojišťovny či penzijní fondy), banky investující na vlastní účet i na účet klientů, soukromí investoři, ale také kapitálově silní spekulanti. Tyto typy investorů se dosti výrazně liší četností a objemem obchodování, ale i svými obecnými investičními strategiemi. Pokud tedy někdo sleduje vývoj na určitém trhu, měl by znát nejen údaje o množství uskutečněných obchodů a dosažených cenách, ale mít též představu o podílu jednotlivých typů investorů na celkovém obchodování.
K tomu, aby mohl při naplňování své strategie dosahovat uspokojivých výsledků, potřebuje investor samozřejmě přístup ke všem podstatným informacím, které mohou mít na vývoj na trhu vliv. Tyto informace pak určitým způsobem analyzuje. Takřka každý investor zde používá jiných postupů, někdo poměrně prostých, jiný extrémně sofistikovaných. Všechny analytické postupy však lze ve své podstatě zařadit k jednomu ze dvou možných přístupů: fundamentální analýza pojímá vývoj na trhu jako součást celkové společensko-ekonomické situace a pokouší se o identifikaci klíčových faktorů, jejichž změna bude mít vzápětí vliv na tržní ceny; technická analýza naopak spatřuje zákonitosti ve vývoji na samotném trhu, ty studuje a prognózuje z nich budoucí vývoj.
(únor 1994)
jsou mazadlem ekonomiky. Slouží jako prostředek směny, míra hodnoty, prostředek tvorby majetkových rezerv a ocenění budoucích závazků. Těmito svými funkcemi usnadňují peníze dělbu práce, urychlují transakce obchodních aktivit a umožňují spoření a investice.
Jako peníze může v zásadě sloužit leccos, ovšem k jejich plnohodnotnému fungování jsou žádoucí čtyři základní atributy:
a) Všeobecná přijatelnost bývala v dávné historii zajištěna jejich věcnou užitností; např. v Indii i některých oblastech Evropy používali jako peníze dobytek (v čemž má svůj prapůvod i název indické měny rupie). Vyspělé ekonomiky přešly k předmětům, které nejsou samy o sobě užitné, ale stávají se přijatelnými garancí státu či peněního ústavu. O tom, že ani dnes nemusí být všeobecná přijatelnost naprostou samozřejmostí, svědčí události posledních dnů v Zaire, kde státní úředníci a vojáci obdrželi výplatu v nových bankovkách, které obchodníci odmítli přijmout. Země se ocitla na pokraji občanské války.
b) Stabilní hodnota peněz je dalším z předpokladů jejich řádné funkce. V roce 1923 se v Německu zhroutil monetární systém natolik, že hodnota marky klesala o 50% za den. V podnicích byly výplatní termíny několikrát denně a vždy následovala přestávka v práci, aby si dělníci za utržené peníze stihli vůbec něco nakoupit.
c) Transakční vhodnost peněz se obvykle vymezuje jako jejich trvanlivost, dělitelnost, a přenosnost. Výše zmíněný dobytek například zjevně nesplňoval požadavek na dělitelnost a nebyl asi praktickým platebním prostředkem pro drobnější platby.
d) Jednotnost peněžní soustavy je jen zdánlivě méně významným požadavkem. Dotýká se situací, kdy současně obíhají peníze ne zcela stejné kvality, které se pak mohou navzájem vytlačovat z oběhu. K tomu došlo např. v Rakousku v období kolem napoleonských válek, kdy obyvatelstvo tezaurovalo zlaté mince a zbavovalo se papírových bankocetlí, při tzv. dolarizaci postkomunistických ekonomik a koneckonců i u nás na přelomu ledna a února [pozn. autora: v roce 1993, před oddělením měny po rozpadu Československa].
(únor 1993)
je komerčně fungující firma, která získává přebytečné prostředky od skupiny investorů, určitým způsobem je transformuje, a pak poskytuje jiné skupině ekonomických subjektů. Finančními zprostředkovateli jsou například všechny typy bank, spořitelny, pojišťovny, penzijní fondy, investiční společnosti. Hlavním faktorem, který je charakterizuje, je právě konkrétní způsob transformace prostředků, které zprostředkovávají.
Zprostředkovatelé provádějí zejména následující druhy transformace:Hlavními faktory, které finanční zprostředkovatele činí konkurenceschopnými, jsou diversifikace a nízké transakční náklady, obojí umocněné zejména poměrně velkými objemy zprostředkovávaných prostředků. Nepřímým důkazem může být i fakt, že některé velké světové koncerny (Coca Cola, General Motors, Renault) jsou prakticky schopné se bez nich obejít a financování, stejně jako např. devizové operace nebo pojištění si zprostředkovávají samy za pomoci zvlášť k tomu zřízených dceřiných společností .
(leden 1993)
je klíčovým prostředkem finančního zprostředkovatelství. Obsahuje vztahy, instituce a nástroje životně důležité pro fungování tržní ekonomiky.
Tradičně se finanční trh člení na peněžní trh (kde se obchodují finanční prostředky splatné do jednoho roku), kapitálový trh (obsahující celé spektrum akcií, dluhopisů a různých tzv. odvozených nástrojů), devizový trh (kde se uskutečňují operace v rozdílných měnách) a trh drahých kovů (jde zejména o zlato jako z finančního hlediska specifickou komoditu).
Významnými účastníky finančních trhů jsou finanční instituce, státy, penzijní a investiční fondy, firmy i soukromé osoby, ač jejich vztahy nejsou zcela rovnocenné. Rozdíly se projevují zejména v možnostech přístupu na různé formy trhů (burzovní, aukční, mezibankovní, primární, sekundární) a smyslu obchodování (investice, získávání zdrojů, sluba klientům, krytí rizik, intervence, spekulace). Zdaleka největí podíl obchodů se realizuje přes specializované zprostředkovatele, brokery. Jejich existence, spolu s výraznou standardizací druhů kontraktů, umožňuje každodenní uskutečňování obrovského mnoství transakcí, což výrazně přispívá k účinnosti celého systému.
Efektivní funkce finančního trhu je obecně dána dvěma faktory: operační efektivností - tedy rychlostí a plynulostí provádění obchodů a informační efektivností - což souvisí s reakcemi trhu na informační podněty. Vlivy snižující efektivnost trhu mají za následek poškozování jeho účastníků a celkové hospodářské ztráty a ve vyspělých ekonomikách probíhá neustálý boj za jejich potlačení na co nejmenší míru. Jde přitom o tak rozmanité problémy, jako jsou například nedokonalé komunikace nebo zneužívání důvěrných informací.
(březen 1993)
je institut kapitálového trhu, kde se v organizované a koncentrované formě setkává nabídka a poptávka příslušných finančních nástrojů.
Význam burzy cenných papírů spočívá předevím v tom, že se na ní vytváří objektivní cena založená na hodnocení veřejně dostupných informací. Vrcholným zájmem členů burzy by proto mělo být vytvoření takového právního a hospodářského prostředí, kde se informace, které mohou mít vliv na kursy, rozšiřují přesně určenými a legálními kanály. Burzy cenných papírů dále též například usnadňují umisťování nových emisí a vypořádávání velkých objemů obchodů.
K organizaci burz a jejich provozu existuje řada přístupů. Důležité rozlišení spočívá ve způsobu stanovení kursů cenných papírů. Některé burzy (New York, Frankfurt, Bratislava) praktikují kontinuální obchodování, což znamená, že kurs se tvoří a mění v průběhu celého obchodního dne. Pro zachování stability takového systému je nezbytná funkce tzv. market-makera, což je nejméně jeden obchodník, který neustále projevuje ochotu nakupovat i prodávat. Druhou alternativou (používanou např. v Paříži či na Pražské burze) je fixing - jednorázové stanovení ceny, za kterou se v daný den obchoduje.
V postkomunistické střední Evropě se funkce burz cenných papírů postupně obnovuje. Kde je tento proces úspěšný, zvyšuje důvěryhodnost jednotlivých ekonomik, usnadňuje vstup zahraničního kapitálu a svým způsobem přispívá i k rychlejší rekonstrukci celkového legislativního i ekonomického rámce.
(duben 1994)
je pravděpodobnost určité ztráty. Ta může mít podobu finanční, ale někdy také jinou (například dobré pověsti nebo dobrého pracovníka).
Riziko je neoddělitelnou součástí každé podnikatelské aktivity. V oblastech finančního zprostředkovatelství je však jeho role nejvýraznější a problematika jeho řízení zdaleka nejpropracovanější. Jako příklad mohou sloužit poměrně složité systémy řízení rizika (Risk Management) v pojišťovnictví nebo investičním bankovnictví. Jejich jádrem je vesměs poznání, že riziko nelze nikdy zcela eliminovat (a nemá to ani smysl), je však nutné se ho pokoušet udržet na přijatelné míře a racionálně ocenit.
Rizika lze v zásadě členit na provozní a transakční. Provozní riziko zahrnuje rizika vyplývající z funkce výpočetních systémů, kontrolních mechanismů, zaměstnanců, zabezpečovacích zařízení, apod. Transakčními riziky jsou rizika úvěrová (závislá na kvalitě druhé smluvní strany nebo finančního produktu) a cenová (ta závisí na vývoji trhu).
Z poznání charakteru rizik vyplývají i možnosti aplikace technik jejich krytí. Ty mohou být uskutečňovány prostřednictvím různých finančních nástrojů (např. termínované kontrakty, opce, pojistné smlouvy) i ekonomicky, například diversifikací (produktovou či regionální) nebo řízením kapitálové struktury.
V poslední době jsme svědky stále širšího využívání systémů řízení rizika i v podnikové praxi, kde se, podobně jako tomu je již dlouhou dobu u finančních institucí, stávají významným prostředkem k získání komparativních výhod na trhu.
(květen 1993)
vzniká subjektu, který má závazky a pohledávky v různých měnách. Pokud se totiž změní vzájemný kurs těchto měn, změní se v odlišné míře hodnota závazků a pohledávek, čímž dojde ke změně čistého jmění. V obzvláště nepříznivém případě se tak firma může stát i insolventní.
S devizovým rizikem musí počítat prakticky každý. Podnik, který nakupuje většinu svých surovin v jiném teritoriu než prodává své výrobky; banka, jejíž kapitál či vklady jsou vyjádřeny v jiné měně než úvěry; pojišťovna, která má pojistky vztahující se i na plnění v zahraničí (např. havarijní pojištění).
Analyzovat devizové riziko je nutné velmi odpovědně, neboť při použití "selského rozumu" mnohdy hrozí podlehnutí nebezpečným sebeklamům. Silně rozířen je například názor, že bezpečnost firmy posiluje velký objem vývozů. Z hlediska devizového rizika to samozřejmě vůbec není pravda. Devizové riziko může být též obsaženo v nástrojích, které nejsou přímo vyjádřeny v cizí měně (například ve vlastnictví akcií tuzemských firem zabývajících se zahraničních obchodem).
Existují samozřejmě nástroje, které umožňují devizové riziko omezovat. K dispozici je spektrum termínových a opčních operací na devizovém trhu (pro finanční krytí - tzv.hedging). Výsledky může v tomto směru přinést i cílevědomá práce s aktivy a pasivy (čemuž se říká ekonomický hedging). Tyto nástroje je velmi rozumné využívat; lze se tak vyhnout neblahým následkům.
(říjen 1993)
je potenciální změna čistého majetku firmy, způsobená budoucím pohybem tržních úrokových sazeb.
Základní příčinou existence úrokového rizika je nestejná citlivost aktiv a pasiv na změny úrokových sazeb v různých časových horizontech. Toto riziko je zákonitě zdaleka nejvýraznějí u firem, které se zabývají finančním zprostředkovatelstvím. U bank, pojišťoven, investičních či penzijních fondů je to velmi důležitá každodenní součást podnikatelského prostředí.
Cílem finančních institucí není úrokové riziko zcela vymýtit, ba dokonce zpravidla ani minimalizovat. Přispívá totiž k jejich schopnosti nabízet klientům požadované služby a efektivně vynakládat kapitál svých akcionářů. Je však nutné ho řádně kvantifikovat a řídit; to v dlouhodobém horizontu především znamená dosáhnout takových výnosů, které jsou úrovni přijímaného rizika přiměřené.
Pro řízení úrokového rizika přirozeně existuje řada technik. Ty zahrnují správnou volbu nabízených komerčních produktů a promyšlenou konstrukci obchodních podmínek, stejně jako vhodné užití finančních derivátů jako jsou swapy, opce, či sekuritizace úvěrů.
Cílevědomé a kvalifikované řízení úrokového rizika je bezesporu jedním z nejdůležitějích aspektů řízení finanční instituce. V historii existuje řada příkladů, které to nade vší pochybnost dokumentují. K těm nejaktuálnějím patří masový kolaps amerických záložen v osmdesátých letech, a také současné vážné potíže řady českých bank.
(květen 1994)
je jeden z nejúčinnějších praktických způsobů, jak omezit úvěrové riziko, tzn. nebezpečí ztráty plynoucí z neschopnosti nebo neochoty druhé strany splnit svůj finanční závazek, stejně jako cenové riziko, tzn. nebezpečí plynoucí ze změny tržní hodnoty obchodovatelných finančních nástrojů.
Diverzifikaci více či méně cílevědomě provádí téměř kadý ekonomický subjekt. Banka půjčuje velkému množství firem, takže krach jedné či dvou z nich nemůže ohrozit jistotu střadatelů, kteří jí svěřily své úspory. Rozumný podnik se rovněž snaží v rámci možností prodávat většímu množství odběratelů, aby omezil dopad jejich případné platební neschopnosti.
Kromě individuální diverzifikace je účelné dbát i na rozložení angažovanosti například podle regionálních nebo odvětvových skupin. Podmínky pro vznik rizik v těchto skupinách jsou totiž do určité míry příbuzné (např. z politických či měnových důvodů nebo vzhledem k existenci hospodářských cyklů) a s výskytem problémů u jednoho člena takové skupiny se obvykle zvyšuje tato pravděpodobnost i u ostatních.
Pro investora je diverzifikace naprosto klíčovou součástí odborných technik. Spadá do věcně širší oblasti řízení portfolia, která je dnes vybavena komplexním matematickým a statistickým aparátem. Ten umožňuje důsledky diverzifikace poměrně přesně kvantifikovat. Oproti běžně vžitým představám (z triviálního důvodu dnes propagovaným zejména investičními fondy) naprosto nemusí jedinou racionální strategií být rozmístění prostředků do stovek různých investic. Již při řádově pěti vhodně zvolených investicích je dopad na riziko velmi výrazný a pro někoho může být dokonce někdy nejvýhodnějí vůbec nediverzifikovat. Při každé strategii, ať už je jakákoliv, je ovšem nezbytné vědět, proč byla zvolena a co od ní investor očekává.
(červenec 1993)
je cenný papír s přesně vymezenými náležitostmi, vystavený na jméno a převoditelný rubopisem. Jde obecně o bezpodmínečný písemný příkaz výstavce konkrétní osobě, aby zaplatila určitou peněžní částku v určité době a na určitém místě určité osobě.
Původ směnky se datuje do 12. století, kdy italští obchodníci přišli na důmyslný způsob, jak platit za zboží, které překračovalo hranice zemí, aniž by museli použít málo praktické a ještě méně bezpečné placení mincemi z drahých kovů. Později tyto operace začaly organizovat především banky. Specializované londýnské bankovní domy si zde přitom postupem času získaly tak dominantní postavení, že směnečné obchody byly na dlouhou dobu jedním z pilířů britského velmocenského postavení v oblasti zahraničního obchodu.
Z výše uvedeného plyne, že směnka je předevím nástroj pro financování obchodu. Jejímu velkému rozšíření napomáhá i skutečnost, že mezinárodní směnečné zákonodárství je v celém světě unifikováno (buď v kontinentální nebo anglosaské úpravě). Kromě výše popisované tzv. směnky cizí přitom existuje ještě tzv. vlastní směnka, která se dnes v praxi používá hlavně jako zajišťovací instrument nebo jako prostředek provozního financování vysoce bonitních firem (tzv. Commercial Paper).
Historický význam směnky lze dokumentovat i tím, že od ní lze odvozovat vznik dalších základních platebních instrumentů. Šek je ve své podstatě cizí směnkou s určitými specifickými znaky a vlastnostmi, vycházejícími hlavně z toho, že je vždy vystaven na banku. Jako směnky, tentokráte vlastní, vznikly ovšem koneckonců i papírové peníze (jako platidla bez obsahu vzácného kovu), což je dodnes dobře patrné mimo jiné ze znění textu na britských bankovkách.
(srpen 1993)
je podíl akcionáře na zisku společnosti. Její vyplácení je spolu s růstem tržní hodnoty akcií jedním z projevů uskutečňování základní strategie řízení komerční firmy: trvalé maximalizace majetku jejích majitelů.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanovení správné dividendové politiky je důležitým předpokladem úspěšného řízení podniku. Zatímco z pohledu jednorázového rozhodování o způsobu rozdělení zisku společnosti není teoreticky z hlediska majetku akcionářů podstatné, zda dojde k jeho reinvestici nebo k výplatě dividendy, vytváří se v očích investorů výrazně odlišné očekávání budoucích peněních toků vyplývajících z vlastnictví určité akcie. Pokud tedy není v danou chvíli naprosto prvořadým cílem velmi zásadní kapitálová restrukturalizace, kterou je trhu možné prezentovat jako jediné racionální rozhodnutí, volí firmy obvykle strategii rovnoměrných výplat dividend nebo výplat stabilně nepatrně rostoucích. Ve státech, kde je možné - na rozdíl od českých norem - vyplácet dividendy častěji než jednou ročně, je také někdy praktikována politika mimořádných dividend. Za největí zlo považuje naprostá většina manažerů nutnost dividendu snížit, protože trhy mívají tendenci reagovat na takový signál velice nervózně.
Na přístup investorů ke konkrétní dividendové politice mají ovšem vliv i jiné skutečnosti. Nejzávažnější z nich jsou daně a je třeba poznamenat, že oblast investičních rozhodnutí je takřka všude na světě tímto vlivem poznamenána mnohem víc než jakýmikoliv fundamentálními analýzami.
(listopad 1993)
jsou samostatně obchodovatelné nástroje finančního trhu, jejichž hodnota je odvozena od jednoho nebo několika standardních aktiv, a to tak, aby měly určité požadované vlastnosti.
Oblast finančních derivátů není nijak homogenní, protože nové obvykle vznikají jako reakce na specifické potřeby zákazníka, případně jako produkt specializovaných investičních bank (Bankers Trust, Merrill Lynch), které se pak snaží pro nový nástroj vytvořit trh u velkých podnikových klientů. Dnes již derivátů existují stovky druhů a řadí se mezi ně například opce na burzovní indexy, komoditní a úrokové swapy nebo termínované obchody s pojistnými smlouvami. Pro mnoho z nich existuje velmi rozvinutý trh (v některých případech likvidnější než trh aktiv, od nich je derivát odvozen) a celkem je do nich investováno řádově 10 biliónů dolarů.
Praktický význam finančních derivátů spočívá předevím v tom, že vytvářejí široké instrumentárium pro řízení rizik velkých firem a snižují transakční náklady pro správu aktiv (např. u investičních fondů nebo pojišťoven). Skutečný rozmach těchto nástrojů se datuje do poloviny osmdesátých let (ačkoliv už v červnu 1863 byla v Londýně upsána půjčka tehdejí americké Konfederaci se splátkami vázanými na budoucí exportní ceny bavlny) a ve velkých světových finančních centrech je od té doby větší poptávka po schopném statistikovi než po dobrém účetním. Jejich tvorba a využití totiž mnohdy vyžadují velmi dalekosáhlé aplikace matematických modelů.
Řada institucí se ovšem již na vlastní kůži také přesvědčila, že finanční derivát je dobrý sluha a zlý pán. Zrádné jsou tyto instrumenty především v tom, že umožňují poměrně snadnou realizaci velkých spekulativních transakcí, přičem tradiční postupy řízení rizik ne vždy odhalí všechny důsledky, které z nich vyplývají.
(červen 1993)
je pojem, který se stal hitem osmdesátých let. Popisuje aktivum v nominální hodnotě americké měny, které je však deponováno mimo území Spojených států.
Postupem času se trh s eurodolary stal neméně významným než trh s "obyčejnými" dolary a například i nejoblíbenějí referenční ukazatel peněního trhu Libor (London Interbank Offered Rate) je sazbou, za níž se nabízejí krátkodobá dolarová depozita mezi největími světovými bankami na londýnském trhu.
Paradoxní je, že na velké popularitě eurodolarových nástrojů (eurodepozita, euroobligace, euroúvěry) se největší měrou podepsaly přísné bankovní předpisy ve Spojených státech. Jde zejména o povinnost pojišťovat vklady, striktní požadavky na držení rezerv a specifická omezení organizačních struktur finančních institucí. To všechno pro americké banky zvyšuje náklady na obchodní činnost a obvykle umožňuje docilovat mimo území Spojených států příznivějších úrokových sazeb. Pravdou je, že za cenu nepatrně vyššího rizika, tento rozdíl však investoři mnohdy považují za více než vykompenzovaný výnosy (pro porovnání - průměrná úroková sazba tříměsíčního depozitního certifikátu v New Yorku činila nedávno 3,11%, v Londýně 3,24%). Dalším, prozaičtějím důvodem pro existenci eurodolarů je ovšem rostoucí význam evropských trhů při dosud významném referenčním postavení amerického dolaru.
Obdobná terminologie jako v případě eurodolaru se postupně začala používat i pro jiné měny mimo území vlastního státu (např. eurojeny), jejich dopad je však omezenější.
(duben 1993)
je finanční mechanismus určený původně k financování malých a začínajících firem, dosud neschopných uvést své akcie na standardní kapitálové trhy. V současnosti spočívá jeho hlavní význam ve financování pokrokových technologických a podnikatelských záměrů, které však obsahují vysoký prvek rizika nepřijatelný pro klasické investory.
Venture Capital se obrazně řečeno zaměřuje na období mezi vznikem zajímavého nápadu a jeho úspěšným zavedením na trh. Posuzování podnikatelských záměrů je zde úzce specializovanou odbornou činností, přičem významným činitelem je takřka každodenní spolupráce finančníka s podnikatelem a vznik ovzduší osobní důvěry.
Existuje několik druhů institucí, které Venture Capital zprostředkovávají. Předevím jde o specializované investiční fondy, dále se pak tímto podnikáním zabývají divize investičních bank a dokonce i finanční odnože velkých podniků. Podstatou je vždy majetková účast na začínajícím podniku s cílem dosáhnout po několika letech mimořádně vysokých výnosů z odprodeje akcií ve chvíli, kdy firma dosáhne jejich obchodování na burze. Řada podniků se tohoto cíle nikdy nedožije, což pro investora samozřejmě znamená ztrátu; tomuto nebezpečí se obvykle čelí diverzifikací investic, skutečností však je, že Venture Capital nezřídka poskytují i soukromí investoři.
Přes svůj nesporný význam při stimulaci rozvoje podnikání (což některé státy zohledňují například daňovým zvýhodněním investorů) nemá Venture Capital nikde ve světě rozhodující podíl na financování firem. V zemích Evropské Unie představuje asi jedno procento celkové tržní kapitalizace firem, ve Spojených státech, kde je tato forma financování již poněkud zavedenější, pak jen o málo více.
(leden 1994)
je nástroj dlouhodobého úvěrování, vyznačující se zástavou na určitou nemovitost a obchodovatelností na kapitálovém trhu. V zemích s rozvinutými finančními strukturami jde zpravidla o rozhodující prostředek soukromého financování na období dosahující až 50 let.
K vlastnímu úvěrování dochází prodejem hypotéčního zástavního listu vystaveného na určitou část hodnoty zastavené nemovitosti. Zástava je vyznačena v katastrální evidenci nemovitosti a stává se její nedílnou součástí. Podmínkou pro proúvěrování hypotéky bývá též uzavření pojistné smlouvy.
Obchodovatelnost hypoték zprostředkovávají zpravidla specializované hypotéční banky, které mají oprávnění vydávat obligace kryté určitým portfoliem hypotečních zástavních listů. Vzhledem k tomu, že tyto obligace jsou zaručeny velmi bonitní finanční institucí, a navíc majetkovou zástavou, považují je investoři za jedny z nejkvalitnějích cenných papírů a vyžadují z nich tedy relativně nízký úrok.
K popularitě hypotéčních obligací například v Německu přispívá to, že v historii nedošlo k jedinému případu jejich nesplacení, přičem jsou výnosnějí než státní dluhopisy. Vzhledem k významu, který hypotéky mají v podpoře soukromé bytové výstavby, přistoupily některé státy k určité podpoře tohoto druhu financování, například v oblasti daňové. V praxi nejvýznamnějším druhem podpory však je zpřísněný státní dohled nad hypotéčními bankami, co ve svém důsledku vede k jejich vyšší důvěryhodnosti, a tedy k zájmu širokého okruhu investorů o jimi emitované cenné papíry.
(březen 1994)
je finanční nástroj zvláštního charakteru s pohyblivým výnosem, splatným jednou ročně. Neobvyklý je zejména způsob vypořádání Ježíška, tzv. nadílka, probíhající dle místních zvyklostí naturálně pod jehličnatými stromy, v punčochách a jinými rozpustilými způsoby.
Primární emise proběhla za široké účasti veřejnosti v blízkovýchodním městě Betlémě. K jejímu úspěchu bezpochyby značnou měrou přispěly arabské kupecké tradice a čilý finanční život v židovských chrámech nedalekého Jeruzaléma. Z dnešního pohledu se může zdát neuvěřitelné, že emisní prospekt vypracovala firma M.M.L.& J. Evangelisté teprve po mnoha letech od ukončení emise, bylo to však naprosto v souladu s tehdy dosud platným zákonem o cenných papyrech.
Pamětníci předválečné Pražské burzy popisují, že v první den po odstřižení kupónu Ježíška měli makléři tradičně volno a scházeli se U Štěpána, čemuž se v jejich žargonu říkalo "koleda". V poválečném období byly oproti tomu činěny pokusy stáhnout všechny Ježíšky z oběhu a nahradit je v rámci socialistické integrace jednotným nástrojem denominovaným ve všesměnitelném rublu, tzv. Dědou Mrázem. Ten se však mezi širší finanční veřejností příliš neujal, zejména pro nepříliš vhodně zvolený termín splatnosti kupónu, který kolidoval s roční účetní závěrkou a oslavami Silvestra.
Dnes patří Ježíšek k investicím, vhodným především pro drobného investora. Případné spekulanty je ovšem třeba upozornit na jeho poměrně velmi omezenou likviditu. K poslednímu doloženému případu prodeje Ježíška došlo totiž před téměř 2000 lety; není bez zajímavosti, že prodávajícím byl tehdy patrně spekulant na pokles (à la hausse), který si poté, kdy nebyl schopen krátkou pozici na trhu pokrýt a hrozila mu hanba z nevypořádaného obchodu, sáhl v zoufalství na život.
(prosinec 1993)