Při letošních oslavách Silvestra si, stejně jako každý rok, asi jen málokdo vzpomene, komu za tuto událost vděčíme. Jen úzký okruh zasvěcených kupodivu ví, že našemu českému spoluobčanovi Járovi Cimrmanovi. Silvestr přitom slaví na celém světě mnohem víc lidí než například svátek svatého Valentýna, který Cimrman zavedl během své návštěvy Irska v roce 1879.
Oslavy Silvestra tak, jak je známe dnes, vznikly na panství arcivévody Františka Ferdinanda d´Este přesně před sto lety, 31. prosince roku 1901. Do té doby se totiž přelom roku řídil pravidlem "jak na Nový Rok, tak po celý rok", takže každý řádný křesťan se snažil půlnoc přečkat co nejcnostněji a nejzdravěji. Horlivé hraběnce Chotkové se proto pokaždé udělalo špatně z podmáslí a ze cvičení se švihadlem. Nakonec požádala o pomoc Cimrmana, který měl na Benešovsku a v Bolívii pověst znamenitého lékaře.
Jak bylo jeho dobrým zvykem, pojal Cimrman svůj úkol poměrně neortodoxně. Použil přitom osobní zkušenosti, které získal při svém krátkém pobytu na Podkarpatské Rusi, kde ho mimo jiné navštívil i Děda Mráz. Především hraběnce vysvětlil, že existují i příjemnější způsoby, jak si přivodit nevolnost. Když pak ještě naznačil arcivévodovi, že lze zařídit, aby se dobře bavil a hraběnka si poté na nic nepamatovala, měl vyhráno. Na Konopišti bylo ten rok veselo a arcivévoda s hraběnkou se Cimrmanovi odměnili náramkovými hodinkami s věnováním. Nový způsob oslav se pak rychle šířil a přes Vídeň se nakonec dostal i do Prahy.
(28. prosince 2001)
Pátého prosince večer se v ulicích našich měst a obcí zpravidla objevují tajuplné postavy, navštěvují domácnosti a hodnotí jejich chování za celý rok. Lze očekávat, že ani letos tomu nebude jinak. Ateisté zásadně odmítají nadpřirozený původ těchto bytostí, nenabízejí však žádné lepší vysvětlení jejich existence. Se zajímavým názorem nyní vystoupil odborný pracovník Akademie věd Vratislav Dřímal.
Doktor Dřímal si totiž povšiml zajímavé skutečnosti, že podle posledního průzkumu veřejného mínění je celých 12% občanů přesvědčeno o užitečnosti Senátu. Tato cifra se přesně shoduje s počtem lidí, kteří věří v Mikuláše. V obou případech jde o osoby nadprůměrně pověrčivé, se sklonem k hysterii. Od tohoto zjištění již byl jen malý krůček k závěru, že za Mikuláše a čerty se každoročně převlékají naši senátoři a chodí pak mezi lid, který uplácejí drobnými dárky.
"Ano, to by bylo možné," připouští politolog Vladan Kejda, "jinak lze jen těžko vysvětlit skutečnost, že senátoři jsou vševědoucí a mají tedy nezastupitelné místo v našem zákonodárném procesu." Za rozhodující důkaz však lze považovat snímek, který se podařilo získat našemu fotografovi. Na něm je jeden z ústavních činitelů, vyslýchající své budoucí voliče a strašící je tím, že jestli nebudou hodní, uslyší trávu růst.
(4. prosince 2001)
Většina encyklopedických podkladů uvádí, že během 2. světové války se Nobelova cena neudělovala. Proto překvapil nález německé ponorky potopené v dubnu 1945, na jejíž palubě se nacházela značná částka v hotovosti spolu s originálem zápisu jednání Nobelova výboru z roku 1940. Ze zápisu vyplývá, že pro rok 1939 byla udělena Nobelova cena za mír. Jejími laureáty se stali Josip Vissarionovič Stalin a Adolf Hitler a cena byla udělena za "příspěvek ke světovému míru a porozumění mezi národy uzavřením sovětsko-německé smlouvy v srpnu 1939."
Není divu, že se tato epizoda stala předmětem zájmu odborníků i široké veřejnosti. Známý britský historik profesor Watson dokonce rozvinul teorii, v níž za hlavní důvod německé invaze do Norska v dubnu 1940 označil Hitlerovu touhu vyzvednout si cenu osobně. Hovoří se rovněž o tom, že v ponorce byl jeho osobní tajemník podporučík Klinkhammer, který po celou dobu války objížděl banky a družstevní záložny a ukládal na vkladní knížky drobné částky, aby je spořivý Vůdce nemusel uvádět ve svém majetkovém přiznání. O Stalinovi se naopak předpokládá, že si cenu vůbec nevyzvedl, protože na ni zapomněl. Rozhodně by tomu nasvědčoval záznam v jeho diáři, z něhož vyplývá, že v týž den mu byl potřetí udělen řád Rudé zástavy.
Nobelův výbor k celé události vydal jen lakonickou tiskovou zprávu: "Je vcelku pochopitelné, že po válce nebyla vůle o této věci příliš hovořit. Koneckonců se vědělo, že oba laureáti jsou masovými vrahy a k poznání, že i takovým osobnostem se cena má udělovat, se dospělo až koncem dvacátého století."
(25. září 2001)
Rozhořčení veřejnosti a koordinované úsilí všech fakult zabránilo letos skandálům a nepravostem u přijímacích zkoušek na vysoké školy. Výroční zasedání UNESCO dokonce označilo Českou republiku za první zemi s nulovou tolerancí vůči podvodům.
"Po nepěkné aféře s prodejem testů na naši školu přikročila fakulta k rázným opatřením," uvedl děkan Právnické fakulty UK. Studijní proděkan upřesnil: "Všichni pedagogové a další zaměstnanci, kteří s inkriminovanými testy manipulovali, školu okamžitě opustili. Neunesli takovou hanbu." Ani na jiných školách nezůstali v boji proti nepoctivosti pozadu. Z Tyršova mostu se do Labe vrhnul zoufalý odborný asistent na královéhradecké farmaceutické fakultě, při jehož dohledu budoucí lékárníci opsali dvě otázky z všeobecného přehledu a hned druhý den se na doporučení rodičů přiznali na policii.
Učitelé i žáci si nový model přijímacího řízení vesměs pochvalují. "Životní úroveň rodiny to trochu poznamenalo, ale s poctivostí nejdál dojdeš," okomentoval to docent na VŠE, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován. "Za uspořené peníze mohu chodit do hospody celý semestr a ještě mi zbyde na zánovní sadu samurajských mečů," liboval si zase čerstvě přijatý student orientalistiky na filozofické fakultě. Zeptali jsme se na názor též bývalého vysoce postaveného úředníka státní správy, ten však na náš dotaz zareagoval po svém: "Průběh přijímacího řízení mě nezajímá. Pro člověka v mém postavení je mnohem účelnější si koupit diplom."
(20. června 2001)
Nejkontroverznějším návrhem obsaženým v tzv. Hnědé knize, kterou ministr školství předložil na jednání vlády, je návrh postupně do roku 2010 zcela zrušit základní školy. Tvrdí, že jde o logické vyústění zrušení zvláštních škol a osmiletých gymnázií, které prosazoval v tehdy ještě bílé knize, kterou mu vláda bez odporu schválila.
"Dnešní elitářský systém vzdělávání nezajišťuje, aby se všem dětem dostalo naprosto shodného vzdělání, což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod," uvedl v rozhovoru pro náš server poradce ministra a šéf týmu, který Hnědou knihu připravil, PhDr RSDr Maxim Kvítko, CSc. Tisková mluvčí a náměstkyně ministra pak na tiskové konferenci zmínila několik pádných praktických argumentů. Z jejího vyjádření vyplývá, že při výuce na prvním stupni celých 28,62% žáků nedává pozor a 3,81% žáků látce nerozumí. Na Základní škole Kapitána Rostovceva v Mostě však látce nerozumí 99,78% žáků a pozor nedává nikdo. Kromě toho, dostupnost základních škol je pro žáky v různých místech republiky rozdílná. Například žák Otto Ludwig z Příchovic musí své právo na vzdělání uplatňovat až v Tanvaldu a během minulé zimy se několikrát stalo, že vlivem sněhové kalamity do své lavice nezasedl vůbec.
Vzhledem k tomu, že ministr školství návrh konzultoval s řadou svých odborníků a v důvodové zprávě též uvádí, že zrušení základních škol je naprosto nezbytné z hlediska našeho budoucího vstupu do Evropské Unie, lze předpokládat, že vláda Hnědou knihu schválí. Veřejnost je ovšem hluboce rozdělena. Řada rodičů považuje tento postup za unáhlený. Naopak, generální ředitel jedné z našich komerčních televizí, který si nepřál být jmenován, snahu vlády ocenil: "Zrušení základních škol osobně podporuji. Proč bych na ně měl platit ze svých daní, když tam mé děti stejně nevezmou a posílám je do soukromých!"
Obavy skeptiků doktor Kvítko rázně rozptýlil, když uvedl, že útlum základních škol bude postupný až od roku 2002 a všem dětem, které do školy do té doby nastoupí, bude umožněno dostudovat. Proti tomu však protestují někteří žáci i ředitelé. Zatímco žákům se nezdá spravedlivé chodit do školy když jejich mladší kamarádi budou svobodně běhat po ulici, ředitelé se obávají, že neperspektivnost povolání v takové situaci značně zkomplikuje nábor zejména mladých učitelů."
(23. března 2001)
Již letmý pohled na ožmoulaný a notně prohnilý sešitek nás nenechává na pochybách, že jde o vzácný studijní materiál z pozůstalosti českého génia Jaroslava Cimrmana.
Lze mít za prokázané, že J. Cimrman zápisník ztratil z kapsy svého svrchníku někdy v rozmezí let 1898- 1914, když v tehdejší zahrádkářské kolonii sbíral surovinu na svůj oblíbený léčivý čaj. Zápisník byl zakoupen v drogerii pana Leightona v britském přístavu Doveru, kde si- jak známo- vášnivý plavec Cimrman na polovině cesty během svého dvojnásobného překonání kanálu La Manche 30. prosince 1897 kupoval ručník. Na deskách zápisníku je totiž od výrobce vyražen anglický nápis Notebook a Cimrman ho používal k zachycení svých prvních úvah o výpočetní technice a mobilní komunikaci. O hloubce Cimrmanových myšlenek ovšem svědčí skutečnost, že tato i jiná témata (zejména podmořská geologie, orchestrální instrumentace, měnová politika a sportovní ortopedie) se prolínají nejen na stejných stranách, ale mnohdy i v týchž větách.
Na snímku je nejzachovalejší část rukopisu z posledních stránek zápisníku. Část textu vlevo nahoře byla během lustrace začerněna pracovníkem UDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování), protože obsahuje odkaz na jméno spolupracovníka Rakouské C&K Státní bezpečnosti. O zabedněnosti vídeňských byrokratů ovšem svědčí fakt, že se zajímali zejména o Cimrmanovu svěží operetku Sud s prachem (o které dnes není zmínka ani v padesátisvazkové monografii profesora S., protože se z ní dochoval jediný tón), zatímco detailní propočty jaderné elektrárny, kterou Cimrman navrhoval umístit kdesi v jižních Čechách, ponechali zcela bez povšimnutí.
(16. března 2001)